Se souhlasem autora Radka Diestlera jsme převzali jeho článek, který ve třech pokračováních byl publikován v Beatové rozhledně Radia Beat. Je to zajímavé povídání o třetím a historicky posledním ročníku Československého beatového festvalu.
I. DLOUHÁ CESTA DO LUCERNY
Nejdřív to vypadalo, že všechno půjde jako po másle. Druhý československý beatový festival v prosinci 1968 byl sukces a všichni nejspíš automaticky počítali s tím, že za rok zase tady.
Platilo to ještě v srpnu 1969, v dnech, kdy na Václaváku a na jiných místech republiky Čechové učili Čechy za pomoci obuchů a vodních děl novým pořádkům. Šéf pořádající agentury Reduta Hanuš Bunzel ubezpečoval čtenáře Aktualit Melodie, že "teď právě jsou v proudu přípravy na III. mezinárodní beatový festival." O čtrnáct dní později vyložili pořadatelé - Reduta, Pragokoncert a 'hlavní mediální partner', časopis Pop Music Expres - na stůl karty. Festival bude třídenní, devatenáct českých a slovenských kapel se postaví čtyřem, ano, čtete dobře, čtyřem západním bojovým jednotkám. "Z toho první by představovala to nejlepší ve světovém měřítku, další by reprezentovala světovou úroveň (zde mají pořadatelé na mušce některou ze známých anglických skupin), a zbývající dvě přicházejí v úvahu jako špičkové kapely ze zemí jako Švédsko, NSR, Finsko, Holandsko, Francie."
V tomto oficiálním prohlášení nebyla zmínka o tom, co od začátku roku běželo po různých koutech vlasti. O krajských beatových festivalech, které měly být kvalifikačním turnajem do Lucerny. Neproběhly všude, a pozvolna se z jejich oficiálních dokumentů začala vytrácet zmínka o tom, že vítěz postoupí do celostátní ligy mistrů. Poslední proběhl v lednu 1970 v Ostravě.
To už bylo jasné, že s festivalem je 'velký špatný'. "Osud beatového festivalu je dosud krajně nejistý, protože Reduta jeho pořádání vzdala a pro organizátory je velmi obtížné najít nového pořadatele, který by převzal téměř hotovou akci tak, aby se mohla uskutečnit již v březnu," stálo v Aktualitách Melodie na začátku února. O dvě čísla později ale hude magazín jinou: "Na nebi beatového festivalu se opět vyjasňuje. Možná, že přeci jen festival opravdu bude - snad v červnu." A o číslo později. "Štáb pražského beatového festivalu (…) nám ohlásil, že získal konečně výborného garanta pro uspořádání příštího festivalu - Svaz vysokoškolských studentů v Praze."
Tragikomickou stránku celé věci vystihl dobře Jaromír Tůma v článku Aprílové pop prognózy, kde po vzoru Jolandy a dalších bystrozraků předvídal dění v naší pop music v následujících měsících. Jak to viděl? Sarkasticky, jak jinak: "červen: z mnoha zájemců o pořádání beatového festivalu je vybráno JZD Stará Velíška… červenec: JZD Stará Velíška, konsternováno příkladem Woodstocku a Wightu, dá beatovému festivalu k dispozici své nejlepší pozemky… srpen: beatový festival ve Staré Velíšce utrpěl neustálým vypínáním elektrického proudu. Po stylové stránce převládla bubblegumová hudba. Dylan neuspokojil (…) na festivalu bohužel chybělo sedm našich předních skupin - byly právě na turné v Polsku…"
Jenže ono to k smíchu příliš nebylo. Celý proces odkládání a mediálního vymizení festivalu dobře ilustroval měnící se poměry. Na konci jara 1970 se kolem něj rozhostilo ticho, které trvalo půl roku.
Protrhla ho zpráva v jednom z posledních čísel Áčka v prosinci 1970. CHYSTÁ SE III. BEATOVÝ FESTIVAL! "Ve dnech 14. - 16. dubna se v pražské Lucerně opět setkáme s našimi nejlepšími soubory, a s reprezentativní zahraniční účastí, která bude oproti festivalu minulému téměř dvojnásobná. Festivalový štáb koresponduje s Ten Years After, Jethro Tull, Led Zeppelin, Taste a dalšími, s polskými kapelami Skaldowie, Breakout, jakož i s Czeslawem Niemenem, z Maďarska se počítá s účastí skupiny Omega Red Star."
Pořadatelé pro jistotu dodali, že nikdo nic nikdy nemá míti za definitivní, a označili předložená jména za orientační, protože nejsou podepsané žádné smlouvy. Kdo byli ti odvážní mužové? Spektrum, což bylo hospodářské zařízení při pražském výboru SSM: takhle napsáno to zní strašlivě, ale byl to relikt výstřelků dubčekovského období, který jeho šéfové, když šlo do tuhého, uplacírovali ve vznikajících strukturách SS mládeže. Organizaci tohoto jména založily Spojené pražské kluby (smíchovský Music f club, dejvický Aro cola Club a karlínský Beat fan Club) v roce 1968, aby mj. zaštítila vydávání Pop Music Expresu. V jejím čele stál ostatně Bohuslav Durdis, jedna z největších šedých eminencí pražského beatu, v jehož zákulisí hrál významnou roli už od rock′n′rollových prvohor. Zakládal Music F Club, Pop music expres, byl jednom z šéfů ve štábu obou předchozích beat festivalů… to už byla slušná záruka kontinuity s předešlými ročníky.
Představu o manévrovacím prostoru si můžeme udělat z knižních vzpomínek Jaromíra Tůmy, který se k organizaci festivalu přichomýtl. Do jeho příprav zasahoval Národní výbor hl. m. Prahy v čele s jednou polovinou proslulé dvojky Jaroslavů Navrátilů, jejíž roli v české populární hudbě lze celkem hezky charakterizovat větou 'občas pomohli, ale ještě víc škodili'. Podnik se nicméně posouval vpřed, a vypadalo to, že tentokrát to konečně klapne.
Týdeník Mladý svět otiskl s Durdisem tři týdny před začátkem festivalu rozhovor. Právě ten opravuje naše vědomosti o zahraničních hostech: Durdis tam kromě polských a maďarských skupin zmiňuje holandské Livin' Blues (ti se pak objevili i na plakátech), a hned čtyři anglické kandidáty na headlinera festivalu. Ve výběru byli Jethro Tull, Chicken Shack, Ten Years After a dnes už zcela zapomenutou skupinu Village. O Led Zeppelin, kteří byli na tapetě ještě v únoru, už se nemluvilo. A pozor: vážný zájem byl o Traffic, ovšem s výhradou, že pokud jejich honorářové požadavky překročí možnosti pořadatelů, tak žádnej John Barleycorn Must Die nebude.
Nakonec prošli do finále Chicken Shack. A tak může ještě 3. dubna 1971 napsat Lidová demokracie, rockové hudbě asi nejvíc nakloněný deník v tehdejší ČSSR, že "vystoupí hosté z Anglie, Holandska, Maďarska a Polska." (hosty z Holandska měli být krom Livin′ Blues i Cobra, což byla čtyřka z Nijmegenu, trochu blues rock, trochu hard rock: vydali pár singlů a pak se po nich slehla zem. Tehdejší domácí špičce by sebevědomí nepocuchali.)
Takže všechno v pořádku, a můžeme začít pouštět lidi?
Opatrně. Hlavně žádné ukvapené pohyby.
II. ASPOŇ, ŽE TAK
Takže všechno v pořádku a můžeme začít pouštět lidi? Takto končil minulý týden první díl vyprávění o 3. čs. beatovém festivalu, významné, byť trochu smutné události naší rockové historie.
Probrali jsme jeho zrod, tak dramatický a komplikovaný, až to chvíli vypadalo, že zemřel a do hrobu dán, siroty po něm zůstaly. Rozloučili jsme se 3. dubna 1971, jedenáct dní před tím, než v Lucerně vystoupila první skupina na jeho soupisce. V tu chvíli to vypadalo, že si to na jejím pódiu rozdá tuzemská elita se špičkovými lidově demokratickými bigboši z Maďarska a Polska, a že své delegáty obešle i Británie a Holandsko.
Za týden je všechno jinak: "Na III. beat festival (…) nepřijede několik zahraničních souborů, proto budou v programu festivalu některé změny. Vstupenky lze vrátit v pokladně Lucerny do 13. dubna," hlásí zastrčená zpráva v Lidové demokracii.
Tady je třeba upustit jednu poznámku. V některých vzpomínkových textech (např. v pamětech Mikoláše Chadimy) se můžete dočíst, že proti festivalu začala nedlouho před ním "ofenziva tisku, ve kterém se objevovaly fotky pozvaných západních skupin a články, ve kterých se pisálci zabývali dlouhými vlasy a tím, že si sem nenecháme přivézt 'vši a drogy'" Vzhledem k dobové atmosféře a tomu, že nepřizpůsobivý hašišák se na hitparádě nepřátel nového pořádku sunul výš a výš, by se podobné pamflety daly i předpokládat. Jenže cílené sondy do přístupných periodik žádný takový text neodhalily (je samozřejmě škoda, že mezi aktuálně přístupnými tituly není Večerní Praha a Mladá fronta, kde by člověk články na podobné téma čekal nejvíc. Ale třeba Rudé právo, sloup ideové pevnosti, festival okázale ignorovalo.)
Na programu, jakkoli okleštěném, se nakonec objevilo osmnáct položek. Tři zahraniční, patnáct domácích. Do poslední chvíle nebyl definitivní, takže existují fotografie plakátů s mírně odlišnou soupiskou.
Nakonec se na ní objevil i zástupce regionů, byť ani jeden z těch, kteří bojovali na krajských primárkách v letech 1969-70. Zapojení 'oblastí' bylo tak jako mnohé kolem festivalu šité horkou jehlou, ale zaplaťbůh, že bylo. Organizátoři se rozhodli využít platformy, kterou jim v Praze předešlé dva roky poskytovala místní soutěž mladých skupin Beat Salon. Ta byla vyhrazena pouze Pražákům, ale v roce 1971 byla otevřena i přespolním.
Kdyby organizátoři věděli, co to vyvolá, asi by si to rozmysleli. Do předchozích Beat salonů se hlásilo kolem čtyřicítky kapel, teď jich bylo sedmdesát. Je to pochopitelné, protože v různých koutech republiky už docházelo k radikálnímu omezování rockových koncertů vůbec, natož pak možností popasovat se s konkurencí ze zbytku země.
A tak museli organizátoři najet na krizový management. Do šesti semifinále pustili zhruba polovinu přihlášených, rozhodovalo se podle zásady, kdo dřív přijde (tedy kdo dřív obeslal), ten dřív mele (hraje). První kola proběhla ve dvou turnusech, od 25. února do 4. března a 9. až 11. března v pražském Music f Clubu.
Protože se o akci prakticky nepsalo, víme jen málo o tom, kdo se v Efku na Smíchově vlastně vyskytoval. Víme, že se tu objevil minimálně jeden účastník prvních beatových festivalů (Johnny&They ze Sokolova), a tu a tam někdo, kdo figuroval na krajských beat festivalech na konci šedesátých let (ostravští Star). Dalším kapelám, o jejichž účasti víme, měla spíš patřit budoucnost, byť ne vždy rocková (to byl třeba případ plzeňského Alfa Beatu, který brzy zaplul do baru): ale třeba finalisté Dabble Dose z Nymburka byli předobrazem zdejší velmi úspěšné Gradace, Natural z Karlových Var zase lokálně proslulých Proměn, Generace Q z Brna patřila k pilíři scény ve Štatlu prakticky po celá sedmdesátá léta...
Finále 17. března vyhrála skupina Strakatý máslo (název neobvyklý, ale co to bylo proti kapele Strašidla ze Záhvozdu, původem z Rumburka?) z Karviné. Chachaři se údajně při čekání na svůj set ožrali, jak kdyby "vyfarali po rekordu s rukami až po zem," ale jejich výkon to nepoznamenalo. Vybojovali si tak postup do Lucerny.
Zbytek programu byl vyhražen profíkům z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, otesaným vesměs účastí na předchozích dvou ročnících. Bohumil Durdis v rozhovoru pro Mladý svět (ze kterého bylo minule hojně citováno) tvrdil, že pořadatelé oslovili tyto skupiny: Flamengo, Olympic, George & Beatovens, Blue Effect, Bluesmen, Gattch, Progress Organisation, Prúdy, Atlantis, Flamingo, dosud bezejmennou kapelu Deža Ursinyho, a orchestr Václava Zahradníka. Poslední jméno může pamětníkům znalým prdelkování tohoto bandleadera v tzv. hudebně zábavných pořadech Československé televize 70. a 80. let připadat nepatřičné. Leč Zahradník měl tou dobou pověst progresivisty, který stál za albem Jazz Goes To Beat, a jeho techtle se skupinou Quax byly taková avantgarda, že se to vymykalo představivosti běžného beaťáka.
Z tuzemské špičky nebyly obeslány Synkopy 61: ty už čtvrt roku zařezávaly v zábavním středisku v rakouském Kufsteinu pro agenturu rakouského impresária Siegfrieda Plonera. Kvůli momentálnímu vnitřnímu rozkolu nevystoupili George & Beatovens. Olympic se ústy Petra Jandy ve festivalovém magazínu Spektrum Express preventivně omluvil, a skupina nakonec skutečně nevystoupila. Jako důvod se uváděly personální změny, které se měly krýt s termínem. Ten důvod putuje z textu do textu. Jenže pak se podíváte do soupisu koncertů skupiny v knize Olympic 50. Zjistíte, že tři dni před startem festivalu měla zdánlivě nefunkční kapela dvoják v Rokoku, a v denním tisku si to potvrdíte. Zajímací…
Tím byly všechny pochybnosti smeteny ze stolu, a festival mohl skutečně proběhnout.
A jak padaly branky?
O tom si povíme příště.
TŘI DNI, KTERÉ NEOTŘÁSLY NIČÍM
Nejdříve nahlédněme do kanonických knih a ocitujme příslušnou súru. "Že se podaří navázat na přerušenou (sotva započatou) tradici beatových festivalů, věřilo počátkem roku jen pár bláznů," začíná kapitola o posledním (na dlouhých šestačtyřicet let, ale to tehdy v jednasedmdesátém nikoho ani ve snu nenapadlo) československém beatovém festivalu v knize Ondřeje Konráda a Vojtěcha Lindaura Bigbít.
A teď si přiblížíme, jaké to tenkrát v Lucerně bylo. Psal jsem o tom před šestnácti lety do Rock&Popu, a z tehdejšího textu, dnes už jen těžko dostupného, vycházím. Protože se ale za ta léta objevily některé nové vzpomínkové texty tehdejších účastníků, podařilo se upřesnit některé nejasnosti… viz předchozí díly této stati. Historie je tekutý proces.
Ještě jedna organizační poznámka. Rekonstrukce programu trochu plave na vodě. Spoléhám na to, že domácí interpreti hráli v den, kdy byli anoncováni ve Spektrum Expresu nebo na plakátech.
PRVNÍ TŘETINA: JEDOU SI TEN SVŮJ DŽEZÍČEK…
První den přinesl jedno potvrzení předpokládaného, jeden nečekaný debakl a jeden nečekaný sukces.
Že se ve znamenitém světle předvede Vargovo Collegium Musicum, to se čekalo přinejmenším od pražských koncertů v Radiopaláci (jaký to byl čoud, to jsem vám demonstroval v jednom starém Depozitáři). Větším překvapením však bylo vystoupení Jazz Q. Donedávna freejazzové combo, které jeho šéf Martin Kratochvíl přeladil na jazzrockovou fúzi (za asistence jiného Kratochvíla, Pavla řečeného Cassius, legendárního šíbra českého bigbítu, kterému krátce předtím shořel jeho projekt s Plastic People Of The Universe). Od jejich premiéry uplynuly čtyři měsíce, měli za sebou pár štací v pražském jazzovém stánku v Redutě, mnoho se o nich nevědělo. Co a jak hráli, jste si mohli okusit v posledním Depozitáři: nadšení, alespoň máme-li věřit Petru Sísovi v Melodii, bylo všeobecné. Jazz Q tím zároveň naznačil, co bude jedním z velkých témat českého rocku v sedmdesátých letech.
Naprostým protikladem bylo pak hromadné odzívnutí Michala Prokopa. Zájemcům o alternativní historii přenechme zápletku 'co by se stalo, kdyby na festivalu vystoupil jako novopečený zpěvák Flamenga': zde konstatujme, že s pop soulovou kapelou Šest strýců předvedl, co si odnesl z varšavského koncertu tehdy módních Blood, Sweat & Tears… a publikum v Lucerně na to vůbec nezabralo.
První zahraniční hosté, maďarský Neoton, nenadchli (další maďarská akvizice Omega sklidila větší sukces, i když reference o jejich vystoupení byly mírně zdrženlivé: Omega měla pořádně zasáhnout srdce českých beatových fans až při svém turné s Olympikem o rok později.)
O Strakatém másle, vítězi Beat salonu, byla řeč minule: členové kapely svůj neúspěch sice sváděli na chlast, Jaromír Tůma v Melodii ovšem poukazoval též na příšerně rozháraný repertoár.
DRUHÁ TŘETINA: STO LAT NIECH ŻYJE NAM!
Sobota byla ode zdi ke zdi. Rozpaky panovaly nad olomouckými Bluesmen a ostravským Majesticem, ani slovenské akvizice Gattch a We Five nijak zvlášť nenadchly. Poněkud podupaný prapor domácí scény zvedlo Flamengo: mocné nasazení a kompozice What A Wonderful World či Moody Dreams, které dnes známe jako Kuře v hodinkách nebo Rám příštích obrazů, přinesly kapele zasloužený sukces a kapelu nakoply k velkému finále její existence.
Největší střelec sice přijel z Velké Británie, ale byl to Polák. Ubytoval se v botelu Albatros, a další den položil publikum v Lucerně na lopatky. Byl to, jak asi tušíte, Czeslaw Niemen: v Československu už vystupoval tři roky před tím na Bratislavské lyře, ale to byl na začátku sólové kariéry a takto jen jeden z mnoha. Za ta léta se posunul o míle vpřed. Hrál skladby z epochálního alba Enigmatic, se stejnojmennou, po čertech schopnou kapelou za zády. "Jako jediný vůbec zpíval autentický soul," liboval si Jaromír Tůma v Melodii (srovnávací materiál jsem též pouštěl v Depozitáři.) Na závěr vytáhl I Want You Back od Jackson Five, což dnes možná zní divně, ale tehdy byli kluci Jacksoníci nejnovější výpěstek motownského impéria, a takto zcela košer.
TŘETÍ TŘETINA: DEŽO TAKES ALL
I neděle měla své vítěze a poražené. Nešťastný set Progress Organisation ovlinil 'blbej lidskej faktor' (dopravní nehoda Pavla Váně cestou na festival, přesvědčení ostatních, že se hrát nebude a že se tím pádem mohou věnovat zákulisnímu cvrkotu, a absence zvukovky, když se nakonec zjistilo, že se bude hrát: historka je to známá). Nečekaně pohořel milec publicistů Pavol Hammel s rekonstruovanými Prúdy: referenti shodně žehrali na přílišné 'volume doprava', které zahubilo jeho jemné písně.
Že u publika zaboduje Blue Effect, se předpokládalo: dvojka z Melodie byla ovšem z jeho koncertu, údajně nekonečné kytarové exhibice velkého Radima, rozpačitá. Velmi rozpačitá.
Asi největší bomba festivalu přišla na sám závěr. Dežo Ursiny byl nominován na poslední chvíli. V Praze hrál po třech a čtvrt roce, a podle svědectví spoluhráče Marcela Daniše na něj padala tíha okamžiku. "Deň pred koncertom s ním nebolo reči, ale na druhý deň bol uvoľnený," vzpomíná v ursinyovské biografii Martina Jaslovského. Několik nezávislých zdrojů na sobě se shoduje na reakci sálu, který při setu Provizoria zkameněl, a pak explodoval v sonický výbuch nadšení. I referenti se předháněli v 'kydání strdí': "Ursiny otevřel nové dveře, kterými ho bude těžko někdo následovat… je jinde, pro mne dál. Doufejme, že Ursiny nestavěl skupinu jenom na festival," plesal v Melodii Petr Sís (jak to bylo dál, všichni vědí.)
A DÁL?
Dál nebylo nic. Denní tisk se, snad až na Večerní Prahu, tvářil, jako by festival neproběhl. O pár měsíců později vyšla v Melodii dvoustránková recenze. O nějakém pokračování vůbec nebyla řeč. Na přetrženou nit navázaly až v novém tisíciletí beatové festivaly