Snad jediným produktem, kterého byl před vánoci naprostý dostatek, byla beatová hudba, která po dva dny rozrušovala stěny pražské Lucerny ve jménu druhého festivalu jejích interpretů i posluchačů. A je třeba hned na začátku dodat, že tento ročník převýšil předloňský debut nejméně o třídu. Zásluhu na tom má především účast zahraničních kapel, přísnější výběr domácích souborů a nepochybný vzestup jejich úrovně, o něco lepší technická stránka, větší zájem publika i profesionálnější a „oficiálnější“ prezentace festivalu. Co se skrývalo za závěsy v pozadí pódia mě celkem nezajímá, neboť hned po prvním vyhození ze zákulisí jsem se již nepokoušel do něj dostat - alespoň jsem mohl lépe posoudit vnější stránku festivalových koncertů.
Zajímavé bylo použití diskotéky k vyplnění mezer, způsobených stěhováním na jevišti, i když její přínos je poněkud sporný, neboť nepřetržitost decibelů znemožňuje posluchači „přeladit se“ z jednoho soundu na druhý, ale i sdělit si dojmy z vystoupení s okolím. Také nadměrné užívání angličtiny bylo zbytečné. Přesto bych upozornil zvláště na disc-jockeyský vzrůst Oscara Gottlieba, který působil na scéně jako inteligentní a neúnavný „životabudič“.
Zcela podle mého očekávání se největším kazem celého festivalu stala tzv. Beat Poll 1968, anketa beatových odborníků a publicistů, která ve dvou etapách, před- a pofestivalové, hledala nejvýraznější beatovou skupinu, píseň, zpěváka, hudebníka i objev sezóny. Už po kontraverzích kolem hodnocení na prvním festivalu došli pořadatelé ke správnému závěru, že jakékoliv známkování skupin je škodlivé a věci rozvoje beatové hudby u nás neprospívá. Poučeni tímto vývojem přešlí letos - k daleko rozsáhlejšímu a spornějšímu hodnocení! A ačkoliv se to zdá zcela jasné a triviální, musím znovu připomínat: na jaká kritéria klást důraz, když máme - a vítáme - skupiny tvůrčí, ale nikoliv muzikantské, muzikantské, ale nikoliv tvůrčí, experimentující i revidující, vokálně instrumentální i instrumentálně vokální, orientující se na styl melodický i na styl nemelodický, avšak výlučný atd.
Tato připomínka získává na významu zvláště proto, že na tomto festivalu nebyla - co do domácí účasti - jediná skupina, která by výrazně převyšovala soubory ostatní, spíše se dá říci, že existuje značně vyrovnaná špička. Faktem také je, že sotva který účastník ankety' (včetně mě) měl možnost během sezóny zhlédnout vystoupení všech našich předních skupin a posoudit tak jejich vývoj. Svou roli hraje také móda, která předloni nahrála na melodický west-coast orientovaným Synkopám 61 stejně tak, jako je v druhém ročníku festivalu, který byl ve znamení underground music, poškodila. (Termín underground je ovšem v našem případě sporný, neboť jej nelze spojovat pouze s hudební, ale především s textovou stránkou skladeb, která je právě u našich skupin potlačena.)
A protože výsledky ankety rozhodovaly o sestavení vrcholného koncertu festivalu a o udělení cen, znamená to znovu, že hrstka publicistů si přisvojuje právo výrazně mluvit do normálního vývoje beatových skupin, což je naše rarita i nedostatek.
Petr Novák
Je třeba ovšem říci, že to byl právě závěrečný koncert, který dokázal už určitou sílu naší beatové hudby - jednotlivé skupiny se předháněly v lepším výkonu a o nějakém „kiksání“ z dob minulých se nedá mluvit. Druhý beatový festival přinesl mimo jiné také „rehabilitaci“ Petra Nováka, který ve druhém vystoupení své skupiny George and Beatovens zazpíval velmi dobře, „rozdal se“ do úplného vyčerpání a svými angažovanými písněmi notně pozdvihl náladu v sále.
(Vůbec reakce na události, které nás obklopují, byla výrazným kladem v tvorbě více našich skupin.) Plně chápu Petrovo dojetí, ze po letech ústrků - ať už je zapříčinil kdokoli - byl konečně doceněn.
Podobně lze hodnotit velký come-back Ládi Mišíka, který' ke svému výraznému vokálnímu projevu (kterým tak trochu připomíná Marka Steina z legendární americké skupiny Vanilla Fudge) připojil i vysoce kvalitní vlastní skladby, které spolu s mistrovským a zároveň disciplinovaným výkonem našeho nejlepšího kytaristy Radima Hladíka jsou ozdobou mimořádného vystoupení nové pražské skupiny Special Blue Effect. Tato skupina také převzala po Matadors prvenství v druhé etapě Beat Pollu.
Ve velmi dobrém světle se představila i skupina Apollobeat (pro níž vlastně festival znamenal úspěšný come-back na ryze beatovou scénu) se zpěvákem Viktorem Sodomou, i když v kapele převyšuje rytmická složka, která velice získala příchodem bubeníka Komet Miroslava Žižky, úroveň dechové sekce. Snad jen píseň Fire nevyzní ve Viktorově podání účinně, jak by měla - nesedí totiž jeho hlasové poloze. O to více zaráží pověst, že snad Viktor z Apollobeatu odejde, je smůla, že takovýto úder postihne obvykle skupiny na kulminačním bodu jejich úrovně.
Jaká by to byla správná beatová show, kdyby v ní chyběl Olympic, který i tentokrát dokázal, že i beatové písně mohou být zpěvné a přednesené s správným odpichem, náladou a lehkostí. Smůlu takřka již zapeklitou má pražské Flamengo, které na rozdíl od jiných skupin obětavě přerušilo zahraniční turné a předvedlo v Praze perfektní program, aniž by za něj bylo řádně „zaplaceno“ publikem i hudebiní kritikou. Snad je skutečně kámen úrazu v koncepci „více rhythm než blues“, která vzbuzuje nad výkony skupiny úctu, ale i chlad. Což se silněji projevuje právě v této rozcitlivělé době. K dovršení bilance českých skupin připomínám ještě standardně dobrý výkon pražské Framus Five v čele se zpěvákem Michalem Prokopem, velké zlepšení Cardinals a pěvecký výkon táborského Toma Jonese Miroslava Koláře ze skupiny Kings.
The Primitives Group
Kapitolou samo pro sebe je bylo vystoupení pražské skupiny Primitives Group, která se od loňska velice zlepšila a přešla zcela na stylový materiál Mothers of Invention z jejich prvé LP Freak-Out (i když kopírování takovéto desky je jistě sporné). Od druhé poloviny vystoupení hrála skutečně dobře, tehdy však došlo k nešťastnému sypání umělého sněhu do řad publika. Nešťastnému nikoliv proto, že snad obecenstvo došlo k újmě, ale že doslova rozprášení, kýchající a kašlající diváci přestali sledovat produkci, jejíž úroveň vzhledem k prachu a dýmu byla pozoruhodná. Když tedy umělý sníh, tak snad až po doznění posledního tónu. Sock it to ’em, Evžene Fialo!
I při neúčasti Ursiniho New Soulmen podaly slovenské skupiny dobrý výkon a Blue Five byla dokonce vyhlášena jako druhý objev roku, na její pojetí rhythm-and-blues se ovšem mohou osobní názory různit. Olomoučtí Bluesmen překvapili repertoárem, složeným pouze z vlastních skladeb, zároveň však byli omezeni jejich vcelku průměrnou úrovní. Ostravské Flamingo je skupina velkých hráčských kvalit (všichni její členové mají ukončené hudební vzdělání) a velmi dobrých zpěváků (Marie Rottrová, které svědčí soul nejlépe, Hana Zagorová, Petr Němec, nepočítám-li chybějícího Jana Löfflera), festivalové vystoupení se jí však příliš nezdařilo - rytmická a dechová sekce spolu příliš neintonovaly, rytmická rozháranost ubírala doprovodu na napětí. Bratislavské Prúdy se zcela zbytečně snaží o tvrdý beat, který nekoresponduje s jejich citlivými a kvalitními vlastními skladbami. Vokální projev Synkop 61 se ještě zlepšil a skupina je schopna přednést „live“ i písně jako Good Vibration a Vegetables takřka precizně.
Vrcholem festivalu bylo ovšem vystoupení zahraničních skupin, z nichž zvláště angličtí Nice, ale i holandští Cuby and the Blizzards nám tak trochu vyrazily dech a potvrdily, že mezi naší a světovou špičkou zůstává nadále značný odstup. Skupina Nice vznikla začátkem roku 1967 jako doprovodný soubor zpěvačky P. P. Arnold, brzy se však ukázala být natolik dobrá, že mohla pomýšlet na svou vlastní kariéru. Věděli jsme o nich, že si v krátké době vydobyli znamenitou pověst, že o varhaníku Keithu Emersonovi se hovoří jako o „Hendrixovi kytary' (varhan — pozn. přepisovatele)“ a že skupina hraje „live“ i skladby ze slavného amerického LP elektronické hudby Zodiac Cosmic Sounds, avšak ani jejich desky se nedají srovnat se zážitkem, jakým působí jejich vystoupení. Ve více než hodinovém show viděli diváci především šokující ekvilibristiku Emersona, který hrál na varhany stejně dobře z obou stran, v sedě zády k nim, lokty, hlavou, aniž by jeho hudba aspoň na okamžik nebyla krásná a logická. Samozřejmě se za naoko lehkým ovládáním (technickým i zvukovým) varhan i piana skrývá perfektně nacvičená show, která se jejím tvůrcům v jediném okamžiku nevymkne z rukou. Slova uznání zaslouží ovšem i baskytarista Lee Jackson a bubeník „Blinky“ Davison - tato trojice skutečně dokázala v repertoáru, sahajícím od Dylana a Tima Hardina až po Bernsteina, Bacha a Sibelia, jakou cestou se beatová hudba může ubírat do těch nejtradičnějších bašt opravdového umění.
Dokonalé bylo i vystoupení holandské skupiny Cuby and the Blizzards, určitě jedné z nejlepších na kontinentu, která - vybavena vysokou technickou úrovní - dokázala, že ovládá blues ve stylu Johna Lee Hookera, Sonny Boy Williamsona a dalších asi tak dobře, jako holandštinu. Zahraniční show doplnila švédská skupina Mackie Mark Men, která vykouzlila některé dobré zvuky a doprovodila Anki, finskou zpěvačku s jasným, znělým hlasem.
Komu nestačily ani čtyři dlouhé festivalové koncerty, mohl se zúčastnit i nočních sessions v Music f Clubu, kde autora tohoto článku zejména potěšil otevřený, ryzí projev bluesového shoutera Bobbyho Houdy, který zaujal víc než leckterá festivalová vystoupení.
Druhý beatový festival tedy jednoznačně potvrdil potřebu a oprávněnost takovéhoto podniku a o to více může být povzbuzením pro přípravu dalších ročníků. A také dalších anket?
Jaromír Tůma, MELODIE 2/1969
černobílé fotografie ALEXANDER JANOVSKÝ