Brněnský bard Bob Frídl, zvaný též český Bob Dylan, prožil život hodný pera renesančního dramatika. V knize Jiřího Vondráka „Potulný básník“ s mimořádnou otevřeností vypovídají a vzpomínají všichni jeho blízcí – ať rodinní příslušníci nebo přátelé. Z knížky jsme se souhlasem autora vybrali závěrečnou část.
V pátek, 20.ledna 2012 večer odvysílala Česká televize dokument z cyklu 13.komnata. Tento díl byl věnovaný pohnutému osudu Boba Frídla.
Michal Huvar (spisovatel, vydavatel, producent):
„Když jsem v televizi viděl tu Třináctou komnatu o tom, že má rakovinu, tak jsem mu zavolal a on mi řekl, abych se za ním stavil v Bučovicích. Tak jsem přijel, dali jsme si sraz v takovým bufetu. Na náměstí, je to tam dodnška, taková šílená šopa. Bylo to neuvěřitelný, bylo to jako kdyby se dva emigranti neviděli sto let! Z jeho strany to bylo nesmírně vřelé… no z mojí samozřejmě taky! A tam jsme to oslavili. Byl šťastnej, že mě vidí. Na všechno se zapomnělo. Nevím kolik jsme si dali panáků a piv a pak jsme šli k němu domů a Dana měla radost, že jsme se usmířili. A tam jsme ukuli plán, že spolu uděláme další desku. K tomu ovšem už nikdy nedošlo...bohužel.“
Michal nelenil a během pár dní Bobovi dovezl kompletní dílo básníka Oldřicha Mikoláška. Bob, který už z dřívějška měl tři básně zhudebněné se dal hned do práce...Michal měl od něj kusé odezvy o tom, že zhudebněné Mikuláškovy básně hraje na koncertech a že třeba na koncertě v Mahenově divadle se mu dostalo velmi vřelých přijetí.
Potkali se znovu, tentokrát naposledy v září, kdy Michal projížděl Bučovicemi a stavil se na chvilku Boba pozdravit. Byl to pro něj šok vidět Boba bez vlasů, pohublého, byť optimistického.
1. prosince 2012 brzy odpoledne vyjela z Bučovic nerozlučná trojice – Bob Frídl se ženou Danou a věrný zvukař, manažer, řidič a kamarád Jirka Šarman směrem do Luhačovic. Projeli kolem lázeňských domů a před Jurkovičovými slunečnicovými lázněmi odbočili doleva a vyjeli až nahoru do kopce. Cílem byla Pozlovická restaurace Ogar, jejíž majitel býval dlouhé roky Frídlův fanda a kamarád. Dana s Jirkou pomohli Bobovi vejít dovnitř a usadit se. Jirka chystal aparaturu, když ke zbylé dvojici přišla mladá servírka a zeptala se Boba, který ozařováním přišel o vlasy a měl na hlavě černý pirátský šátek, kdy že přijede taky ten krásný chlap, co je na plakátech a má večer u nich vystupovat…
Když byla aparatura připravená, Bob vstal, že vyzkouší zvuk kytary a mikrofon. Hodně ho bolela noha a když se pokoušel dojít k židli, nevšiml si dvou schůdků, zakopl o ně a upadl. To už se trousili první hosté a potutelně se usmívali…
Foto Alexander Janovský
22.prosince 2012 – Bučovice, poslední rozhlasový rozhovor Marcely Vandrové s Bobem Frídlem (odvysílán 26.12)
„Když se to člověk dozví, když mu to řeknou, je to jako náraz lokomotivy do zdi, ale pak jsem to vzal, troufám si říct líp, než to moje okolí, například moje žena Danuška, kamarádi, nebo moje děti. Řekl jsem si, to je život… mám několik skvělých doktorů, ať je to doktor Tomášek na onkologii, nebo tady v Bučovicích doktor a můj kamarád doktor Pal Kopáč, kteří mi nepřímo pomáhali. Možná to bude tím, že mi ta maminka tak brzo umřela, že jsem dostal tenkrát takovou pecku do hlavy a do srdíčka, že jsem se naučil brát věci v životě s velikým nadhledem. A když se někdy nedařilo, byl jsem někdy úplně na hubě, tak jsem se vždycky nějak zvedl a řekl si – 'no to je život, to se nedá nic dělat'. Tu rakovinu jsem vzal tak, jak to bylo s tím, že jsem věděl, že to aspoň teda u mě je neléčitelný… tak jsem si řekl, že budu žít dokud to půjde. Hlavně bych nechtěl otravovat okolí. Dělil jsem si to na takový etapy, když jsem se to dozvěděl, a říkal jsem si – 'Kéž by se dožil jara!'Protože jsem se to dozvěděl v zimě, když jsem ležel na Žlutým kopci. Jara jsem se dožil, tak jsem se chtěl dožít léta, abych si tady poseděl na zahradě, dal si pivko a něco ugriloval – to se mi taky splnilo! Vloni, po roce a půl chemoterapie mi řekli, že to se mnou vypadá dobře, že to je výborný. Oni totiž nepřišli na to, kde to je, v čem to je, kde to lítá, takže já už jsem loňský vánoce prožil trošku v euforii, zbytečné ale, protože po vánocích a po Novém roku jsem zase začal ztrácet rovnováhu, padal jsem na hubu, což mě Danuška podezřívala, že jsem popil. Pak jsem ležel na neurologii s hlavou, dělali mě cétéčko a zjistili, že se mi to dostalo i do hlavy a že ty ložiska mám i v hlavě a všude. Takže doktorka řekla mé ženě, že by se mnou měla sepsat všechny papíry, že se mnou už nemá moc počítat. Narvali do mě nějaký prášky, to jsem začal znovu padat na hubu a zjistili, že mám cukrovku, z těch prášků! Cukr mi šíleně vyletěl… a to už jsem o sobě moc nevěděl. A to bylo moc zlé období. To jsem nekomunikoval a říkal jsem si, že je to už jasný. Nějakým zázrakem, s mojí ženou a s doktorem Kopáčem, který zjistil čím to je a pomocí mé ženy, která nespala, nejedla, nepila a dostávala mě z toho a v létě, v červenci už jsem začal normálně chodit, komunikovat a začal jsem dokonce i hrát! To první vystoupení bylo v Klentnici. To bylo půl roce moje první vystoupení, seděl jsem u toho, ale zvládl jsem to, což mi nesmírně pomohlo psychicky a začal jsem se pomalu zlepšovat!“
„Bojíš se, máš někdy pocit strachu?“
„Jo, když tak ležím v noci a nebo i přes den a všechno si to probírám, ten současný stav. Bojím se… bojím se, aby to – když už to má přijít, aby to netrvalo dlouho, aby to moc nebolelo, abych neotravoval moc lidí kolem sebe a neničil, aby to … buď, aby to nepřišlo vůbec, nebo aby to přišlo rychle. Já jsem byl vždycky soběstačnej, od toho mládí a tedy vlastně už jsem závislej už na své ženě a nejsem z toho šťastnej… a od toho léta, kdy jsem se zvetil a jsem párkrát hrál, jsem si říkal – co kdybys… protože Danuška, moje žena chystá svoje narozeniny v září. Říkal jsem jí, počkej s tím, abys to nedělala sama. A teď se těším na Vánoce. Danuška to tady všechno krásně vyzdobí… takže vypadá to, že těch Vánoc bych se mohl dožít a co bude dál, po Novém roce nechávám na osudu, je zbytečný si s tím lámat hlavu a stěžovat si a naříkat. A to já nedělám… ale co mi teda vadí, že nemůžu jíst, co chci a hlavně, že si nemůžu dát pivo! Nemůžu si dát panáka, nemůžu si dát pivo, nemůžu si dát nic, ale zase si říkám, když můžu žít mezi dobrýma lidma, setkávat se s nima ještě a dělat hudební večery, tak si to klidně odřeknu. Můj nejbližší cíl jsou ty Vánoce, na který se těším.“
17. červenec 2012
Klentnice je malá vesnice na jižní Moravě nedaleko Mikulova a Café fara je půvabná kavárna v pozdně barokní prostoře – jak napovídá název – někdejším obydlí faráře. Spolu s kostelem tvoří kavárenská stavba nádvoří, na kterém se přes léto pod slunečníky sedává u kafe, či u vynikajících krmí místní kuchyně. A někdy se tu pořádají koncerty. Jako třeba onu červencovou sobotu, kdy zde vystoupil Bob Frídl.
Toho dne hodně pršelo, bylo zima, jeviště bylo pod plachtou a publikum se chránilo před deštěm pod slunečníky a kupodivu se i přes nepřízeň počasí sešlo velmi mnoho lidí.
Bob se zdravotně cítil mizerně. Před pár dny mu objevili velice silnou cukrovku a Dana mu každou hodinu píchala inzulín. Měl problémy i s dechem. Když ale viděl, kolik na jeho koncert přišlo lidí, jakoby ožil. Spravila se mu nálada, napřímil se a usmíval.
Repertoár si s Jirkou Šarmanem a Aťkou Bednářovou domluvili jako obvykle. Bob začal sám s kytarou, pak měla přijít Aťka na obvyklé duety s použitím half-playbacku a pak následovalo finále na plné playbacky. Když ale Bob dozpíval svůj úvodní blok, otočil se na Jirku Šarmana, který seděl za zvukařským mixpultama řekl - „Ne, já budu ještě hrát sám.“
Atmosféra v publiku byla úžasná. Lidi seděli pod slunečníky a pršelo jim na záda, ale odměňovali každou Bobovu píseň ohromným nadšeným aplausem. Bob se šťastně usmíval. Byl bez vlasů, měl na hlavě černou pletenou čepici, bolela ho noha, bolela ho záda, špatně se mu dýchalo a měl rozpíchané ruce od inzulínových injekcích...
„Ale co on ze sebe dokázal dostal! To byl jeho nejkrásnější koncert. Tenhle a pak ten poslední...“ vzpomínala Aťka se slzami v očích ještě po několika létech.
To Bobovo poslední koncertní vystoupení se odehrálo 28.prosince 2012 v Bučovicích v hospodě s nepoetickým názvem Kaťák. Jirka Šarman dělal každoročně Silvestr už 28.12. a v deset večer. A jako v předchozích letech, vystoupil se svými písněmi i Bob.
Bob měl velké problémy se všemi možnými bolestmi i s dechem. Na jeviště ho přivedla jeho žena Dana, sám už nebyl schopen udělat ani několik kroků. Přivedla ho na scénu, usadila, přinesla kytaru a opatrně mu ji podala. Bob ji ztěží udržel v rukou.
Bob zahrál a tichým hlasem zazpíval snad všechny svoje oblíbené písně - „Zahrada snů“, „Leptokaria“, „Zapomeň“, „Stopatnác havranů“. Publikum ho zahrnulo ovacemi po každé písni, ale když zpíval svou poslední píseň na text Oldřicha Mikoláška „Staré koně“, tak v místě, kde se v textu zpívá - „Na nohou, jež už nemohou...“ se hodně lidí neubránilo slzám. Byla to poslední píseň, kterou kdy na veřejnosti zpíval...
Bučovičtí toho večera tleskali svému zpěvákovi, svému kamarádovi, svému spoluobčanovi naposledy