a oslaví to i 28. března na Československém beat-festivalu v Lucerně
Zdá se mi to jako včera. Mikrofórum nahrává v Mostě jeden z prvních koncertů skupiny LAURA A JEJÍ TYGŘI. Do svého prvního rozhlasového pořadu Laura nahrála i svou verzi znělky Mikrofóra. Začala se psát zajímavá historie skupiny. Za těch 35 let Laura absolvovala na dvě tisícovky koncertů, nahrála třináct alb a projela řadu evropských měst. Setkal jsem se s Karlem Šůchou už mnohokrát. Když to bylo poprvé, bylo mu pětadvacet let. Loni v dubnu oslavil šedesátku. Ale je stále plný elánu.
Jak vzpomínáš na „svůj“ Most?
Na Most vzpomínám ambivalentně. Staré město v mém dětství téměř zbourali a postavili jenom paneláky. Nebylo tam tehdy ani kino, nebylo kam chodit. Jako puberťáci jsme bloumali ulicemi a já jsem strašně moc chtěl z toho města utéct, nejlépe do Prahy. Na druhou stranu jsem v Mostě potkal hodně úctyhodných lidí, kteří mě ledacos naučili. Takže z toho mám dvojí pocit, ale když dnes do Mostu přijedu, cítím tam spíš smutek.
Laurou prošla řada zajímavých osobností: Dan Nekonečný, Ilona Csáková, Martin Pošta.
Stýkáte se anebo se vaše cesty rozešly?
Ještě bych doplnil Miloše Vacíka, který má Tam Tam Orchestra a Lenku Novou, ze které se stala zajímavá nová šansoniérka. Ano, jsme v kontaktu. Občas si zavoláme a možná naše výročí bude příležitostí k nějakému většímu setkání. Ale většinou se spíš potkávám s těmi, kteří zůstali aktivní, ti co nehrají, mi trochu zmizeli z obzorů.
Jak tě napadla ta úžasná image kapely: černé brýle, bílé košile, černé kravaty a černé kalhoty?
Chtěl jsem to trochu sjednotit. Určitě si pamatuješ ty časy, kdy zvládnul jazzrock, a muzikanti hráli, jak se říkalo, s prstem v nose. Stáli a zdálo se, že se zajímají jen o svou muziku a co je okolo je už nezajímalo. Jenže my jsme chtěli dělat trochu i divadlo. A k tomu divadlu patří kostýmy. A tak mne napadlo, že budeme mít jednotný kostým. Bylo to jednoduché, protože bílou košili a černé kalhoty měl každý, černou kravatu měl každý táta. Takže to byl to docela levný kostým. Jen se přidaly černé brýle a bylo to. I když se později móda měnila a muzikanti mě tlačili ke změnám, nakonec jsme u toho zůstali. Je to stejná značka jako třícípá hvězda u mercedesu. Prostě jednoduché poznávací znamení. Ani změny v kapele se nepoznají - jen podle zpěvaček, za kterými se hemží zdánlivě stejní černobílí kluci.
Překvapivá byla tehdy i velká dechové sekce. A na bigbít poměrně velké obsazení.
V té době v bigbítu nebyly dechy používané a vůbec nebyly oblíbené. Když jsme třeba někde vystupovali s Arakainem a vyšli jsme s napomádovanými vlasy a v tom naše kostýmu, tak lidi bučeli a řvali: dej si máslo na hlavu, debile! A kam s těmi dechy? To není Kmochův Kolín! Ale já jsem dechy chtěl a hlavně dobré dechy, takže jsme vytrvali a bylo to dobře.
Jezdili jste hodně do zahraničí: Stuttgart, Mnichov, Paříž, Laussane, Kiel, Bremen, Hamburg, Kolín nad Rýnem, Frankfurt nad Mohanem, Marseille, Valence, Toulousse, Nantes, Albi, Tarbes, Brusel, Lyon, Dijon, Antverpy, Strassbourg atd., ale také ve starobylých amfiteátrech Kartága, Monastiru a Hammametu nebo na EXPO 2010 v Šanghaji. V roce 1993 jste získali cenu francouzských médií Grand Prix Media RFI a váš koncert v pařížské La Cigalle živě přenášel kanál MCM.
Začalo to, když jsme vystupovali Paláci kultury. Byla tam docela šikovná parta, například tam byl Pavel Sláma, který založil Datart. V té době Datart ještě neprodával elektroniku, to za komunistů ani nešlo, ale jako nějaká svazácká organizace mohl vyvážet kapely. Tak to s námi zkusili a povedlo se to. Nebylo to v té době snadné, ale podařilo se to a začaly se navazovat první kontakty. A po pádu železné opony už to pak bylo mnohem snadnější. Velký dojem na mne udělalo, když na náš koncert ve Stuttgartu přišla spousta emigrantů. Sjeli se snad z celého Německa.
Jak bude vypadat váš koncert na Československém beat-festivalu v Lucerně?
Lucernu bereme jako jednu z důležitých součástí našeho výročí. Velký sál Lucerny je vždycky prestižní. Budeme hrát to nejlepší, co máme.